…tohle slovíčko slýcháváme každým dnem a každý ho vnímáme jinak…
Dnes se pokouším „prázdnými“ slovy vyjádřit to, jak vnímám Lásku já. 🙂
Záměrně je prázdnými v uvozovkách, protože ta správná slova prostě nenacházím, přesto cítím, že se o to mám pokusit.
V první řadě vnímám, že Láska je nelpění. A je jedno, jestli nelpíme na něčem nebo na někom. Je to stav, naplňující naše nitro.
Představte si, když jdeme lesem, slyšíme zpěv ptáků… Nastavíme tvář slunci, které opatrně proplétá své paprsky skrze větve moudrých stromů. Vnímáme tu nádheru, ten pocit.
Jen jsme.
Nenapadne nás, že my jsme něco méně… Jsme součástí…
A jdeme dál, nesnažíme se o to, vzít si kousek této scenérie, která naplnila naše nitro, s sebou. Jdeme dál, protože víme, že přijde jiné místo, jiná možnost vnímat čisté bytí. Ani nás to nenapadne 🙂 No občas si to vyfotíme, ale sami pak uznáme, že to prostě nejde. Není to „TO“ co jsme vnímali celou naší bytostí.
Stejné je to i s lidmi. Někdy pocítíme ten samý pocit v našem nitru při pohledu do očí druhého. Je nám dobře vedle někoho. Snažíme se o to, být v jeho blízkosti a když to nejde, pak jsme ale smutní, nenaplnění… PROČ?
Protože tohle je touha a ne Láska. Je to velký rozdíl. A jak že vzniká touha?
Tím, že chceme něco, co nemáme. Nebo si myslíme, že kdybychom to měli, byli bychom šťastnější, veselejší, zdravější a já nevím co všechno. Touha je žití v minulosti či v budoucnosti.
Naopak Láska je čisté bytí teď. S tím co máme teď. S tím jací jsme teď. Nesnažíme se nic měnit. Nic doplnit nebo ubrat. Láska je také to, že když milujeme druhého a nemůžeme být s ním, necháme ho jít tam, kde ON bude šťastný. Nelpíme na tom, aby byl s námi a nesnažíme se kvůli němu měnit, nějak se potlačovat nebo naopak dělat ze sebe někoho, kým nejsme. 🙂
Jdeme dál, bez „milovaného“ a víme, že pocit který máme ve svém nitru nezmizí. Láska prostě je. Nejde ji vypnout, oddělit , ztratit, nalézt. Láska je nelpění, láska je to, co máme vždy za každého okamžiku. Vnímáme srdcem, netoužíme ale milujeme.
Často však Lásku přehlížíme jako něco, co nám překáží, protože zrovna toužíme po něčem nebo po někom. Myslíme si, že ji musíme někde nalézt, získat. Nebo že nám ji dokonce dá někdo druhý? Nebo nám ji pomůže pocítit nějaká věc, peníze či majetek… Já to tak nevnímám… Pro mne :
Láska je v každém nádechu, v každém výdechu…
Láska je teď, ne pak nebo kdysi…
Lásku není potřeba hledat, láska je vším…
Láska nerozděluje ani neodděluje…
Netouží ani neopouští…
Láska nebolí ani nezpůsobuje bolest…
Láska je přítomný okamžik. Teď… Teď… Teď…
Lásku není možné ztratit nebo nalézt…
ŠŤASTNÍ JSME S TÍM, CO MÁME TEĎ…
NEŠŤASTNÍ S TÍM, PO ČEM TOUŽÍME…
Co máme, to nám ke štěstí stačí…
Co nemáme, to ke štěstí nepotřebujeme…
Protože neexistuje nic jiného, než teď. Co bylo před pěti minutami, už je jen v naší hlavě jako jakási vzpomínka, ale je to jen vzpomínka. A když se jí budeme stále držet a lpět, už nám uniká život mezi prsty, ztrácíme přítomný okamžik a ulpíváme někde v minulosti…
A žít v budoucnosti, co by kdyby?
Jsou to jen vize, domněnky, sny, přání. Neříkám, že není dobré mít přání 🙂 Každý je máme. Ale nelpět na nich a neztrácet sami sebe teď a tady.
Zavřeme na chvíli oči. Nádech, výdech…
To je vše, co potřebujeme abychom pocítili Lásku. Abychom si ji uvědomili. 🙂
Říkáme občas, že bez lásky člověk trpí. Že láska bolí…
VÁŽNĚ?
Podle mě je to jen ulpění na něčem či někom, bolí nás ten rozdíl čistého bytí teď a vzpomínky, které se nechceme vzdát.
Nemusíme cítit bolest, je to jen na nás.
Na našem vnímání života.
A vždy máme volbu, to je na tom to krásné. Můžeme život vidět a žít z úrovně srdce, tvořit si život takový, ve kterém se cítíme sami sebou, v souladu, naplnění.
Nebo také můžeme život vnímat z úrovně hlavy, být tou obětí činů, slov a útoků druhých, zmítat se mezi minulostí a budoucností a žít život druhých aniž bychom si uvědomili, že nám ten náš život protéká mezi prsty.
Láska je celistvá. My jsme celiství. My jsme Láska.
A když říkám celistvá, mám tím na mysli i ty temné stránky našich životů. Protože to je součástí, jedině v přítomnosti dokážeme vnímat Lásku i když někdo umírá, když nám hoří dům nebo když nám působí fyzickou bolest.
Vše jsme my. Není nikdo druhý, na koho bychom ukázali prstem. Máme kolem sebe přesně takové lidi a situace, jaké potřebujeme. Abychom si díky nim mohli uvědomit a uvidět tu oběť v nás samých, kterou ještě někde v nějaké oblasti života jsme.
Já osobně jsem velmi vděčná za takové lidi i situace, ono když vím, že jsem to já a že je to jen ukazatel, kde že to ještě nevidím, tak to tak nebolí 🙂 A jen se usmívám, že jsem to vlastně neviděla. Přijímám život se vším, protože vše je tak jak má.
Někdo tvrdí, že to tak není, ale já si za tím zatím stojím. A nevím, co budu psát za rok 🙂 Třeba to bude něco jiného. Nelpím na tom, co jsem řekla. Protože jdu cestou života a moc se neotáčím zpět. Učím se každým okamžikem. A děkuji převážně těm, kteří mi ukazují mou ukrytou část, část oběti. 🙂
Láska je přijetí.
Nádech….
Výdech….
Děkuji, že jste.
