Uvolni se do neznáma 💛
S tímto poselstvím vznikly zlaté svíce s křišťálem. Najdete je tady.
Někdy cítíme, že takhle už dál nemůžeme. Že něco uvnitř nás už dávno ví, že potřebujeme změnu, ale ještě není všechno poskládané tak, abychom dokázali udělat krok.
A právě tehdy máme často největší potřebu něco vyřešit. Rozhodnout se. Vědět. Mít jasno. Tlačíme sami na sebe, protože ten prostor mezi starým a novým je nejistý.
Ale co když právě teď nemusíme vědět vůbec nic?
Co když se můžeme jen uvolnit do neznáma?
Někdy nám druzí radí a přesně vědí, co bychom měli udělat. A možná někde na úrovni rozumu dokonce víme, že mají pravdu. Jenže tam hluboko uvnitř cítíme, že to ještě nedokážeme.
A to je v pořádku.
Nedělejme nic na sílu. Srdce tluče jiným tempem než náš rozum. ❤️
A až budeme opravdu připraveni něco pustit, možná zjistíme, že už to ani pouštět nemusíme. Prostě to přestalo být něčím, čeho se potřebujeme držet.
Stejně tak se nemusíme bránit tomu, co k nám přichází.
Někdy je člověk natolik zraněný, že jen těžko dokáže znovu otevřít své srdce. Naučí se ho chránit tak dobře, že časem nechrání jen svou bolest, ale zavírá dveře i tomu krásnému.
A poštěstí-li se nám potkat někoho, kdo přes všechna naše zranění dokáže vidět naši duši, může to být jako kapka vody na vyprahlou poušť. 🤍
Možná ani tehdy nemusíme vědět, co s tím bude. Kam to povede. Jaký to bude mít konec.
Můžeme tomu prostě dovolit být.
Poslední dny jsem sama prošla hodně hlubokým ponorem do svého nevědomí. Byl bolavý. Náročný. Teklo tolik slz, až jsem chvílemi měla pocit, že snad nikdy nepřestanou.
A přesto, uprostřed toho největšího proudu slz jsem děkovala.
Byla jsem vděčná.
Protože jsem cítila, že ze sebe konečně odevzdávám něco, co ve mně leželo možná mnohem déle, než jsem vůbec tušila. Něco starého, co už jsem nepotřebovala dál nést.
Nemusela jsem to zastavovat. Nemusela jsem se z toho rychle dostat. Nechala jsem to projít.
A potom přišla lehkost.
Takový zvláštní pocit naplnění, který neumím úplně popsat. Jako když najednou zjistíme, že vlastně už všechno máme.
A možná právě z tohoto místa můžeme chtít úplně všechno.
Lásku. Blízkost. Hojnost. Vášeň. Radost. Splněná přání. Všechno, po čem naše srdce touží.
Chci všechno, ale nepotřebuji nic.
Protože nic z toho nemusí být podmínkou našeho štěstí.
Nemusíme se vzdávat svých přání. Nemusíme se přesvědčovat, že nám na ničem nezáleží. Můžeme toužit. Můžeme milovat. Můžeme si přát. Můžeme otevřít náruč úplně všemu krásnému, co nám život nabídne.
Jen už to nemusíme držet silou.
Nebraňme se tomu, co k nám patří. A nedržme se toho, co k nám nepatří.
Nemusíme vědět, co zůstane, co odejde ani co přijde potom.
Možná stačí povolit ruce, otevřít srdce a nechat život chvíli plynout bez naší potřeby určovat mu směr.
Uvolni se do neznáma.
Možná zjistíš, že v něm není prázdno.
Možná je v něm prostor pro všechno, co jsme doposud drželi příliš pevně na to, aby k nám mohlo volně přijít. 💛
Děkuji, že jste.
s láskou Michaela.
