Tiché usebrání…
Dnes, 11.11. vznikl tento nesmírně silný obraz s krásným poselstvím, které bych s vámi ráda sdílela 🙂
Ticho. Jak často si ho ve svém životě opravdu dopřejeme? A nemyslím tím chvíli, kdy kolem nás nikdo nemluví, ale to opravdové ticho, ve kterém zůstaneme jen sami se sebou. Bez telefonu, televize, hudby, bez potřeby něco dělat, něčeho dosahovat nebo odvádět svou pozornost jinam.
Možná se to zdá jednoduché, ale pro mnohé z nás je právě tohle nesmírně těžké.
Protože ticho ve skutečnosti vůbec není tiché. Někdy dokáže být až nesnesitelně hlasité.
V něm právě můžeme zaslechnout všechno to, co se v sobě tak dlouho snažíme přehlušit. Své strachy, bolesti, pochybnosti, nenaplněná přání, ale i pravdy, které o sobě a svém životě někde hluboko víme, jen se nám na ně nechce dívat.
A tak raději něco děláme. Pracujeme, sportujeme, uklízíme, sledujeme sociální sítě, posloucháme hudbu, staráme se o druhé. Neustále zaměstnáváme svou mysl, abychom náhodou nemuseli slyšet sami sebe.
Jenže naše duše k nám promlouvá stále. Ať už jí nasloucháme, nebo ne.
Možná právě proto nás někdy život zastaví způsobem, který se nám vůbec nelíbí. Přijde bolest, ztráta, zklamání nebo událost, které nerozumíme, kdy cítíme křivdu… A my máme přirozenou tendenci hledat viníka. Obviňovat druhé, okolnosti, osud nebo samotný život z nespravedlnosti.
Ale co když nevidíme celý obraz?
Co když některé události nejsou trestem ani nespravedlností, ale určitým dorovnáním energií, jejichž souvislosti zatím nedokážeme pochopit?
Jak vlastně můžeme s jistotou vědět, že to, co dnes považujeme za špatné, je skutečně špatné? A že to, co považujeme za dobré, nám opravdu prospívá?
Vždyť kolikrát nás právě to, co nás nejvíce bolelo, přivedlo k pochopení něčeho, k čemu bychom se jinak nikdy nedostali.
Carl Gustav Jung hovořil o tom, že to, co si neuvědomujeme a dlouhodobě potalčujeme, se může v našem životě projevit jako osud.
A já v té myšlence vnímám něco velmi hlubokého.
Co když není potřeba čekat, až nás život zastaví. Možná stačí, když se občas zastavíme sami.
Ne proto, abychom se snažili být lepšími lidmi a uměle vytvářeli klid a snažili se uslyšet nějaké odpovědi.
Ale abychom konečně slyšeli, co se v nás doopravdy odehrává. Bez posuzování, bez obviňování, bez potřeby cokoliv okamžitě napravovat.
Protože když přestaneme hledat odpovědi všude kolem sebe, začneme rozumět tomu, co nám naše vlastní duše říká už velmi dlouho.
A pravděpodobně není nejtěžší v tichu zůstat, ale přijmout pravdu, kterou v něm uslyšíme. 🤍
Děkuji, že jste.
S láskou, Michaela 🤍
