Odpuštění, jak to vidím já...
Odpuštění, jak to vidím já…
Nádherný srpnový den přátelé. Dnes neplánovaně usedám k noťasu a píšu tento příspěvek. 🙂
Ani nevím proč, možná ho někdo potřebuje číst.
Impulsem k tomu byla včerejší rozmluva s mou jedinečnou přítelkyní a to na téma odpuštění. 🙂
Včera jsem si uvědomila, že se mne vlastně celkem hodně lidí přímo i nepřímo ptá, jak mají nebo jak můžou odpustit někomu, sobě nebo dokonce prosit o odpuštění.
Nevím, jestli vám tato moje slova ukáží směr nebo vás jen třeba uklidní, každopádně s vámi budu sdílet můj pohled na toto téma.
Já osobně se domnívám, že jako základ je nutné porozumět onomu slovu #odpuštění.
Troufám si říct, že každý jeden z nás tomuto stejnému slovu porozumí jinak. Skrze své zkušenosti, skrze své „filtry“… Z místa, kde se právě nachází.
ODPUSTIT…
Co můžeme vše odpustit?
Vodu z kohoutku?
Nahromaděný tlak?
Určitě by se našlo víc takových variant :), ale co vlastně chceme odpouštět druhým?
Jde to vůbec?
V určité fázi mého života jsem s pocitem křivdy a neporozumění stále přemítala nad tím, jak odpustit, protože všude psali, že se mi pak uleví.
Postupem času a brouzdání tam uvnitř sebe jsem došla k tomu, že vlastně nemám co odpouštět nikomu, ani sobě.
Proč ?
Protože nemám právo druhé soudit za to, co udělali nebo neudělali…
Protože to, že jsem se cítila jako oběť a jako ta, které bylo ublíženo, byl jen jeden pohled… Z úrovně strachu, ega… Z úrovně mysli, která byla od malička pobízena k tomu porovnávat vše kolem, dělit na horší a lepší, hledat viníka a oběť, litovat a nenávidět… A mohla bych pokračovat dlouho. Myslím, že všichni jsme si tím prošli a víte, o čem mluvím.
Ale vždy jsem uvnitř cítila, že tudy cesta přece nevede. Vždyť jsem se přece nenarodila proto, abych byla nešťastná 🙂 A tak jsem rozmlouvala tam uvnitř sebe a uvědomila si, že to jak se cítíme, si vytváříme jen my sami.
NIKDO jiný, jen my.
Před několika lety jsem přesně tomuhle nerozuměla, jak si můžu sama vytvářet bolest a neštěstí? Jednoduše.
Pokud se na svět díváme z úrovně mysli, která vše hodnotí a snaží se vše posoudit a rozsoudit, pak není možné uvidět to, co dokáže uvidět naše srdce.
Pokud budeme žít a jednat jen z úrovně „hlavy“, zřejmě nás pocit nedokonalosti, pocit toho, že něco není v pořádku a že někdo dělá nebo se chová tak, jak nám je to nepříjemné, nikdy neopustí.
Ale srdce??? 🙂
Naše srdce, to je tam, kam ukážeme prstem, když řekneme „JÁ“ vidí svět a lidi kolem z nadhledu, jakoby dokázalo odfiltrovat nánosy a vrstvy všech iluzí, programů a dogmat.
Dokáže uvidět to čisté jádro, to s čím jsme sem přišli a to, co si zde máme prožít. Každý bez výjimky máme v sobě zářivě čisté jádro, světlo v našem nitru. (Možná se tomu teď právě bráníte a tvrdíte, že přeci ten, kdo ublížil malým dětem nemůže mít v sobě ani kousek světla…( Kdo se doopravdy brání? Která naše část? )Ale já tvrdím, že ano.
A dokážeme to uvidět právě jen tím srdcem, bez posuzování.
To, že dokážeme přijmout skutečnost, že každý jsme uvnitř stejný, to bych nazvala odpuštěním. Protože když dokážete i v tom největším “ nepříteli “ uvidět to dobré jádro, pochopíte, že jednal jen tak, jak uměl. To, že neměl otevřené srdce, ale měl tam místo toho bolavý kámen, který uměl jen ubližovat, není důvodem k tomu, abychom se my trápili celý život tím, že nám způsobil bolest.
A většinou tím největším nepřítelem jsme my, sami sobě… 🙂
Takže jak že můžeme odpustit? 🙂
Zjistit, co že nás to vůbec bolí a proč. Pravděpodobně dojdeme zjištění, že bolavé je jen naše ego. Můžeme ho obejmout a navrhnout mu, ať se ztiší a následně sestoupit do svého srdce. Skrze něj se podívat na to, co nás doposud trápilo a snažit se uvidět to, co se nachází za závojem iluzí a her ega.
V písmenkách to zní velmi jednoduše, pro někoho možná nepochopitelně 🙂 , ale pro mne to byla cesta ven z bolestí a úzkostí, závistí a porovnávání, pocitu nedokonalostí a strachů..
Moc bych si přála, aby alespoň jednomu z vás tato písmenka pomohla udělat byť jeden krůček blíže ke svému srdci 🙂
A budu ráda, když mi své postřehy a pohledy na toto téma napíšete 🙂
Protože tohle je jen můj pohled, ta moje malá pravda a ostatní to můžou mít úplně jinak 🙂
Pokud jste dočetli až sem, tak vězte, že jste úžasní 🙂 a děkuji vám za váš čas.
Děkuji, že jste, bez vás bych nemohla být tím, kým jsem 🙂
S Láskou Michaela
