Dnes pro vás mám malé zamyšlení a k němu nový obraz – Nevidíme celý příběh…
Někdy máme pocit, že víme.
Že víme, jak by se měl člověk zachovat.
Co je správně.
Co je špatně.
Co bychom my sami nikdy neudělali.
Jenže život nás znovu a znovu učí pokoře.
Protože nevidíme cesty, kterými druhý člověk prošel.
Neznáme jeho bolesti, strachy, zranění ani boje, které svádí sám se sebou.
Nevíme, co musel unést.
Nevíme, co mu scházelo.
Nevíme, co ho přivedlo až sem.
A tak soudíme podle jedné stránky knihy, kterou jsme nikdy nečetli celou.
Někdy dokonce odsoudíme něco tak silně, až nás vlastní nevědomí jednou dovede na místo, kde pochopíme.
Dovede nás na stejné místo, abychom uviděli i druhou stranu příběhu.
Možná proto není naším úkolem soudit.
Možná je naším úkolem dívat se s větší laskavostí.
Ne jen na druhé, ale především sami na sebe.
Protože čím hlouběji poznáváme vlastní nitro, tím méně potřebujeme hodnotit životy ostatních.
A tím více chápeme, že každý z nás nese příběh, který zvenčí nikdy nemůže být vidět celý.
A možná bychom dnes mohli na chvíli odložit potřebu řešit životy druhých.
Odložit potřebu hodnotit, soudit, rozebírat a hledat odpovědi tam venku.
A místo toho se na okamžik usadit v tichu.
Vrátit se ke svým pocitům.
Ke svým radostem.
Ke svým strachům.
Ke svým prázdným i naplněným místům.
Protože někdy utíkáme k příběhům druhých jenom proto, abychom nemuseli být s tím vlastním.
Zaplníme ticho hlukem.
Mysl zaměstnáme starostmi o ostatní.
Hledáme odpovědi venku.
A vyhýbáme se chvílím, kdy můžeme na chvíli zůstat sami se sebou.
S pocity, které jsou někdy tak silné, že nevíme, co si s nimi počít.
Ale právě tam, pod všemi příběhy, názory a soudy, na nás čeká něco velmi vzácného a důležitého.
My sami.
🤍🪽✨
Děkuji, že jste.
S láskou, Michaela 🤍
