Dnes časně z rána jsem měla rozhovor s „lesem“…
Nebo sama se sebou? 🙂
Nazvat to můžu tak i tak, obojím jsem 🙂
Co mi dnes les pošeptal?
Že když jsme sami sebou, nemáme potřebu k někomu vzhlížet, s druhými se srovnávat, hledat jak bychom se „opravili“
Že když se máme rádi, máme sebe vždy na prvním místě…
Umíme říkat ne, nechci, já to mám jinak… Umíme to říkat s Láskou a zároveň neodsuzovat druhé za to, že oni to mají jinak. Umíme je přijmout takové, jací jsou, ale i sebe takové, jací jsme…
Když pocítíme to, kým jsme, už nebudeme soupeřit, soutěžit…
Protože v tomto stavu víme, že jsme jedineční, stejně tak jako každý druhý…
Každý máme své dary, svá temná zákoutí… A troufám si říct, že to neznamená, že má v sobě dobro i zlo. Ale má v sobě místa, která zná a cítí se v nich jako ryba ve vodě, to jsou ty dary… 🙂
Pak jsou tu temná zákoutí, to jsou místa, která zatím neprozkoumal, kam ještě se svým světlem nedošel, aby se porozhlédl, jaký poklad skrývají. 🙂
Proto jsou temná.
Ono vlastně není nic dobře a špatně, světlé a tmavé…
Je to jen náš pohled….
I noc může být nádherně zářivá a světelná, stejně tak den může být temný a smutný…
To jaký život je, záleží na našem vnitřním světě 🙂
Život prostě je…
Stejně jako Láska… Protože život je Láska a Láska je život.
To jaký je, to už je na nás.
Co mi ještě dnes les pošeptal? 🙂
Když nám někdo řekne, že jsme něco udělali špatně, nebo naopak, že jsme to udělali dobře, nemusíme tomu věřit…
Protože on přeci nemůže vědět, jakou jdeme cestou a co je pro nás takové nebo makové… To víme jen a jen my.
I kdyby to hlásala nějaká ikona světa, my to můžeme mít jinak, stačí se zastavit a zeptat se sám sebe, jak to mám já? Jak se cítím v tom, co je mi předkládáno?
Stejně tak i tento text si každý přečte a pochopí po svém 🙂 Z deseti lidí co ho budou číst, si ho každý jeden pochopí po svém… Protože jsme každý jedinečný, s jedinečným vnitřním světem…
Nikdo není horší nebo lepší…
Mám návrh 🙂
Držme se u lidí, kteří půjdou tiše vedle nás…
Kteří, když ztratíme naději a zboří se pro nás svět, tiše nás obejmou a nechají nás prožít si své emoce v prostoru přijetí… Bez soudů…
U lidí, kteří se s námi budu radovat jen proto, že se radujeme my 🙂
U lidí, kteří nás vezmou za ruku, když klopýtnem a pomohou nám postavit se zpět pevně na vlastní nohy, bez toho, aby zasahovali do naší cesty…
Já pár takových mám a jsem za ně vděčná 🙂
Děkuji…
Les je jedno z míst, kde uslyšíme hlas našeho nitra…
Co vám říká to vaše? 🙂
S Láskou Michaela
